Všechny festivalové zpravodaje z 51. ročníku najdete NA TOMTO ODKAZU.

 

 

 

STŘELNÝ PRACH MI STOUPÁ DO NOSU / 10. 9.


Všimli jste si, že FEMAD voní? Nemyslíme zde jaksi prvoplánové čichové vjemy periodicky se opakující ve vstupní hale divadla (tedy něco jako hemenex - vývar - kaše) jako spíš to, co je nutné nasát nejen nosem, ale i menšími tělními otvory, póry (třeba pel - lidská pospolitost - podletí). A pak jsou tu vjemy těžko odhalitelné, skryté v samotném programu a práci zúčastněných souborů. Díky nim FEMAD voní dálkami.

 

Rádobydivadlo Klapý má sice centrálu v Litoměřicích, ale letos přivezlo do Poděbrad (po zkrácené trase díky novému dálničnímu úseku) hru autora jménem Vahé Katcha. Narodil se jako Vahé Karnik Chačadrjan v Damašku. Ještě před několika desetiletími by k nám tato destinace mohla zavát vůni tabáku oliv nebo araku, tedy anýzovky, jemuž Rusové říkají daeška, což je arabské označení pro Islámský stát. Vzdálenost mezi středními Čechy a Damaškem se ovšem nemá kdy, jak ani čím krátit. Nekončící válečný stav v Sýrii tomu jaksi nepřeje.

Držme se ale Katchi, národností Arména, jenž vyrostl v Libanonu (cítíte cedry?) a v roce 1945 přesídlil do Francie (cítíte vůni poválečné naděje na lepší svět?). Tam, i když o tři roky dříve, se ostatně odehrává děj Hostiny dravců, v níž jsme slyšeli třeba citovat Vergilia (nebo Horatia, záleží na tom, které z postav víc důvěřujete). A Katcha psal například o válce v Koreji, byl to autor vpravdě globální a transhistorický.

Najednou se nám ty naše Poděbrady skrze vůně nejen dobře známé, ale i importované z dálav, mohou jevit úplně jinak. Jako průsečík cest křižujících zeměkouli, jakkoli to zní nadneseně. V osobě Saturninova autora (Vltavan ho přivezl z Týna, kde jinde než nad Vltavou) Zdeňka Jirotky si pro změnu můžeme připomenout, kde jsme minulých sto let žili - spisovatel a novinář se narodil ve Slezské Ostravě ještě za Rakouska-Uherska a za jeho dvaadevadesátiletého života se tu vystřídalo sedm nebo možná osm i devět státoprávních uspořádání.

Křižujme dál. Martin McDonagh, autor Pana Polštáře (dopřáli nám ho plzeňští Ragueneau), se narodil na jihu Londýna, ale ve svých dramatech nás seznamuje s mnohem rázovitějšími kouty Británie a jeho takzvaná Aranská trilogie se odehrává na stejnojmenných ostrovech patřících Irsku, kde by průměrný Středočech patrně nepřežil nejbližší Vánoce, a to nejen v důsledku všudypřítomného rybího odéru.

Dnešní program otevře James Goldman, jehož jméno zní zlatem, ale voní spíš po střelném prachu - v roce jeho narození v Chicagu (1927) vstoupil v platnost zákon nařizující zdanit nelegální příjmy, což byl klacek na gangstera Ala Caponeho, jehož pistolníci zanechávali po sobě ve jménu nelegálních obchodů mrtvoly na každém kroku. A Lev v zimě, hra servírovaná Divadlem Stodola z Jiříkovic poblíž Brna, má za hrdinu Jindřicha II. z Anjou (zavřete oči a očichejte špunt lahve růžového vína).

A když byla řeč o vůních načichatelných nejen nosem, ale i jinými čidly, odpoledne můžete „nacítit“ feromony mladé lásky z Absolventa (na vaše zdraví, paní Robinsonová, i na vaše, přátelé z českotřebovského Triaria).

 

Ano, vážení, Poděbrady jsou v době FEMADu křižovatkou cest a kazetou s flakóny vůní. Tak dobrou chuť u párku s hořčicí a kečupem.


 

 

Josef Káninský

femadpodebrady@gmail.com